Liščí proroctví

Začalo to kdysi dávno... Širé pole, řeky stékající z příkrých skal, husté lesy. Na tomhle světě se proháněla různá mýtická stvoření, jako například gryfové, draci, fénixové, pegasové, víly a mnoho dalších, ale i obyčejná zvířata jako lišky, zajíci a koně. Mezi mýtické stvoření se samozřejmě řadili i záludní tatzelwurmové. Podle legend to měli být napůl hadi a napůl kočky. Stvoření se živilo převážně dobytkem, avšak v našem příběhu se postupně začalo zaměřovat i na větší zvířata. Lidé je kdysi lovili, ale postupem času zjistili, že jsou stvoření silnější a že na ně nestačí. Tatzelwurmové si naopak začali uvědomovat, že lidské maso je chutnější než zvířecí. Začali na ně útočit a lidé postupně vymírali. Ostatní magická stvoření se proto spojila a díky jejich kouzelné moci pomohli lidem vyrábět očarované zbraně. V nížinách a údolích to byly luky, zahnuté šípy a malé nože, které se jmenují cyltery. Lidé se pak podle nich jmenovali cylterové. Kolem lesů na severu se vyráběly lifary, ale postupně se pak tyto kmeny rozšířily po celém světě. Ostatní lidé nebyli obdařeni těmito schopnostmi a těm se říkalo orferové. Tyto národy pak mohly tatzelwurmy téměř vymazat ze světa. Bohužel několik tatzelwurmů zůstalo. Ti se ukryli do hor, kde čekali na svou chvíli.
Lidé mezitím, ukojeni pocitem bezpečí, se dál vzdělávali a starali o zbytek magických zvířat. Ti, kteří s nimi duševně splynuli, se nazývají ritterové, neboli jezdci. Lidé, kteří se chtěli dostat k tatzelwurmům, je pronásledovali, protože dokážou vystopovat jakékoliv magické zvíře. Dnes se ukrývají. Za posledních dvacet let jich ale hodně ubylo.
Uplynulo několik set let a stalo se, že si jeden orfer Evan ochočil lišku. Není jisté, jestli jeho rodiče byli lifarové, nebo cylterové. Je to vlastně jedna z dlouhodobých hádek mezi těmito dvěma národy. Evan byl ostatními odstrkován hlavně kvůli tomu, že patřil k orferům. I když i toto tvrzení se dneska vyvrací, hodně lidí je přesvědčeno, že byl ritterem, protože trávil se svým lišákem až moc času. No, a ten Evan často konal podřadné povinnosti, jako například pásl kozy.
Jednoho dne zašel dál, než obvykle a ocitl se v horách. Zahloubán do svých myšlenek si ani nevšiml náznaků přítomnosti tatzelwurmů. Tatzelwurmové ho tehdy obklíčili a chystali se ho i se stádem koz sežrat. Evan byl však vychytralý stejně jako jeho nejlepší přítel lišák a sliboval, že když ho nechají žít, zajistí jim přísun potravy a postupně jim pomůže dostat se zpátky na výsluní civilizace. Tatzelwurmy však nejvíce zajímalo, co za tuhle laskavost, kromě svého života, chce. Evan se jim svěřil se svým problémem zapadnout mezi ostatní. Tatzelwurmové díky svým šupinám, které mají kouzelné schopnosti, z něj a jeho lišáka, udělali prvního dyreta. Dyret je napůl člověk a napůl zvíře. To však neznamená, že má místo noh kopyta a tělo lidské jako satyr. Dyreta podle vzhledu nelze poznat, ale podle jeho vlastností, které má podle daného zvířete, a zároveň podle schopnosti měnit se v určité zvíře. Evan tehdy zavalil obrovským kamenem vstup do jeskyně tak, že tam tatzelwurmy uvěznil.
Pak se vrátil do vesnice jako hrdina a vychloubal se svou lstivostí. Lidé ho vítali jako krále a taky se jím Evan později stal. Ti nejlepší učitelé ho učili lifarskému a cylterskému umění. A Evan postupně zjišťoval, že to, co předtím nezvládal, mu šlo najednou jednoduše. Nikdy však za tatzelwurmy nepřestal chodit. Každou noc se vydával do hor a nosil tatzelwurmům jídlo v podobě mrtvého dobytka. Postupně začínal zjišťovat, že tatzelwurmové nejsou takoví, jak se říkalo. Byli osamělí a zoufalí. Jejich pouto se postupně prohlubovalo, a tak se na návštěvy s nimi těšil. Jen s nimi se cítil jako doma. Magičtí tvorové mu předali hodně moudrosti, která mu pomáhala ve vládnutí.
Avšak jednou v noci důvěřivě nedovalil kámen jeskyně v dobré víře, že se tatzelwurmové změnili. Divoká stvoření vběhla do města a všechen dobytek pozabíjela a k tomu všechna zvířata i lidi, kteří jim zkřížili cestu. Využila tak Evanovy důvěřivosti, aby se dostala na svobodu. Evan je potom díky svým schopnostem dyreta, lifara a cyltera s těžkým srdcem začal stopovat. Některé se mu podařilo dostat do jeskyně, ale někteří se mu postavili na odpor a on je pak musel zabít. Když je dostal zpátky, zapečetil vchod. Aby se útěk znovu neopakoval, nechal u místního kováře vykovat pět mincí. Číslo pět určovalo počet tatzelwurmů, kteří přežili uzavření v jeskyni a zároveň počet let, jak dlouho je chytal. Mince byly ukovány z kovu získávaného z jeskyně hyder, ze kterého se také kovají zbraně cylterů v dračím ohni. Lifarové díky svým lifarám zajistili, aby mince zářily výrazným světlem, které může zastřít jen použití několika černých lifar. Mince na sobě mají rytinu lišky z profilu, kdy modelem jim stál přímo Evan.Tyto mince pak zmizely. Nikdo neví, kam je Evan schoval. Někteří lidé je stále hledají, protože když se nashromáždí všechny, dá se jeskyně otevřít.
Lidé se je pokouší nají z různých důvodů. Například šupiny. Jejich šupiny dokáží člověku poskytnout obrovskou moc a možná i neporazitelnost. Když s pomocí Evana vytvořili novou vrstvu lidí, kdo ví, co ještě dokážou udělat. Také jejich šupiny mají léčivé schopnosti. Bohužel se dají získat jen tehdy, když je tvor živý, jakmile zemře, ztrácí svou moc. Někteří, velmi naivní lidé, si myslí, že se s nimi můžou spřátelit, nebo je ovládnout, jak to udělal Evan na začátku a získat si tak jejich ochranu. Stačí jen najít ty mince. Jsou ukovány z pravého zlata, září zvláštním vnitřním světlem a na obou stranách je vyryta liška. Zvláštní na tom je, že i po tolika letech ty mince nikdo nenashromáždil. Říká se, že to má spojitost s tím, že po Evanovi, žádný z dyretů neměl schopnost proměňovat se v lišku. Prý jen dyret liška má tu schopnost všechny mince najít a otevřít průchod k tatzelwurmům.